KAPITOLA 2
Zatímco obyvatelé města a venkova četli a žasli nad vytištěnými letáky, otec a matka pohřešované dívky bloudili po svém nyní opuštěném domě, neteční, bezcílní, se zlomeným srdcem. Je pravda, že první prudká bolest už pominula a zármutek se ustálil na tupé olověné tíži, která doléhala na srdce i mozek. Služebnictvo chodilo po domě pomalu a tiše a mluvilo tlumenými hlasy. Ve dne v noci ležel starý Presto, Amyin oblíbený pes, u dveří domu, čekal a naslouchal a zdálo se, že nikdy nebude jíst ani spát. Její služebná jí každý den pečlivě krmila ptáčky a zalévala květiny a všichni v domácnosti se předháněli ve snaze splnit každé známé přání nebo představu, kterou kdy mladá dáma měla (a nutno přiznat, že jich nebylo málo), stejně jako by se snažili splnit přání nějakého drahého zemřelého. V každé místnosti byly stopy po ztraceném miláčkovi. Tady otevřený klavír s válcem nových not, támhle odkrytá harfa. V malém ranním pokoji nedokončené vyšívání a tady v malém “ateliéru”, jak ho Amy ráda nazývala, nespočet skic, započatá olejová krajina, hotová akvarelová trojdílka a hlava nakreslená pastelkami, “všechno, jen ne” hotové. Celý stůl plný malířských potřeb a nedomalované šálky, podšálky a talíře; a tamhle v rohu skříňka s nástroji pro umělecké řemeslo, s držáky, krabičkami na karty a rámy na obrazy, které by stačily na zásobu malého obchodu. Z toho všeho je patrné, že vkus a záliby mladé dámy byly četné a rozmanité – změna pro ni byla jedinou velkou životní nutností.
Přílišné požitkářství od nejútlejšího dětství v ní vypěstovalo netrpělivost vůči omezením, prudkost a svéhlavost, které by z ní, pokud by nebyly vyváženy – jako v jejím případě – neobyčejně láskyplnou, hravou a něžnou povahou, udělaly panovačnou ženu. Takhle ji všichni v domácnosti zbožňovali a klaněli se jí.
“Nesmím nechat nikoho čekat ani okamžik,” byla poznámka, kterou bylo možné slyšet z úst slečny Amy každou hodinu. Nikdy na sebe nenechala čekat z toho důvodu, že bylo nemožné udržet ji v klidné poloze po dobu pěti minut. Každá myšlenka nebo nápad, který jí přišel na mysl, musel být vykonán hned, a sotva byl dokončen, musel být odhozen stranou, aby uvolnil místo jinému.
„Byl jsi někdy takový, když jsi byl ještě velmi mladý, Stephene?“
Paní Wardenová se občas svého muže zeptala. A manžel se usmál, zavrtěl hlavou a prohlásil, že nikdy nebyl ani z poloviny tak fascinující jako jeho svéhlavá, milující, škádlivá a hudebně nadaná dcerka, “slunce jeho života”, jak ji rád nazýval.
A teď se všechno změnilo! Hudba utichla, sluneční světlo pohaslo. Zvednou se ještě někdy stíny z domova? Bude ještě někdy slyšet ten rychlý, lehký krok a ten sladký, mladý, zvonivý hlas, volající starými známými tóny: “Nesmím je nechat čekat ani okamžik.”
„Proč se to stalo?“ ptali se sami sebe otec s matkou, když stáli bok po boku na verandě v jídelně a dívali se přes jasnou srpnovou krajinu na místo, kde podkoní vyváděl Amyina poníka na ranní cval.
Panu Wardenovi bylo v té době asi pětačtyřicet let, vypadal však podstatně mladší. Byl to dobře stavěný, svalnatý muž, který měl ve tváři jasně vepsanou energii, odhodlání a mnoho dalších dobrých vlastností. Úplnější kontrast k němu, než byla jeho žena, si nelze dost dobře představit. Byla velmi drobná, celkem hezká, jemná, s přívětivostí, nedostatkem vůle a slabostí povahy, která se projevovala v každé linii a rysu. Jejím jediným bohem byl její manžel, její jedinou myšlenkou bylo, jak se mu zalíbit, a každý její názor a přání byly pouhou ozvěnou jeho názoru.
„Obyčejná nanynka, má drahá, nic víc,“ shrnula stará lady Nugentová po svém prvním seznámení s paní Wardenovou před dvanácti lety. Pan Warden mezi ně přišel jako naprostý cizinec, když kupoval jedno z největších panství v hrabství, které bylo náhodou na prodej. Pobýval, jak říkal, téměř celý život na jihu Francie, ale jeho rodina a konexe byly ve středoanglickém hrabství dobře známé jako bohaté a šlechtické. O jeho manželce se však nic nevědělo a ani se to nepodařilo zjistit, takže se uvádělo, a možná oprávněně, že byla anglickou guvernantkou v nějaké francouzské rodině, a jako takovou ji nejspíš pan Warden poznal poprvé.
„Co mohou muži vidět na nanynkách, aby je přiměli ke sňatku, to nechápu,“ pokračovala vdova, „stačí jim skleněná vitrína, nějaké dobré šaty a jejich životní úkol je splněn.“ Nicméně navzdory poznámkám lady Nugentové byla paní Wardenová v Harleyfordu kvůli svému manželovi dobře přijata a nyní, v době jejího zármutku, nic nemohlo překonat laskavost a soucit, které jí byly projevovány ze všech stran. Po jejich příjezdové cestě se prohání kočár za kočárem, do domu přichází dopis za dopisem, některé obsahují divoké a nepravděpodobné návrhy, jiné tu a tam otevírají dveře naděje, všechny jsou plné vřelého a upřímného soucitu a nabídek pomoci.
„Co může kdokoli z nich udělat, co už nebylo uděláno?” říká pan Warden a předává své ženě společný dopis od Franka Varleyho a lorda Hardcastla, který se týká jejich slavnostního slibu a dává jejich služby panu Wardenovi k dispozici.
„Jsou to ušlechtilí mladíci a hodni lásky pravého srdce dívky. Ale co mohou udělat? Bůh nám všem pomáhej a nauč nás jednat co nejlépe, neboť můj mozek je přemýšlením a domýšlením téměř vyčerpán.“
„Přeje si vás vidět pán z Londýna, nějaký Hille,“ řekne mu komorník, který vstoupil do místnosti tichým, slavnostním krokem, jako by sloužil na pohřební hostině.
„Ach, ten detektiv,“ řekne pan Warden, vděčný, že se na okamžik zbavil tlaku myšlenek, „zaveď ho do knihovny, hned se s ním setkám.“
Pan Hill, štíhlý, gentlemansky vyhlížející muž s okem orla a nosem ohaře, se posadí ke stolu v knihovně a rozloží před sebou své poznámky.
„Přináším vám svou poslední zprávu, pane a bohužel musím říci, že je velmi kusá. Jediné další informace, které jsem získal, a obávám se, že sotva spolehlivé, jsou od pošťáka Johna Martina. Řekl mi, že ráno 14. září potkal vaši dceru v parku a na její žádost jí předal dopisy z dopoledne. Ptal jsem se ho, jak si vzpomíná, že to bylo právě toho dne, a on okamžitě přiznal, že to nemůže tvrdit, protože bylo zvykem mladé dámy, že kdykoli ho potkala, tak si vyžádala a dostala dopisy. Ptal jsem se ho na celkový vzhled jejích dopisů, zda byly psány mužským nebo ženským písmem – (promiňte, pane, takové otázky se musí klást) – a jeho odpověď zněla, že si nevzpomíná, že by slečně Wardenové nosil jiné dopisy než psané dámským písmem. Tento důkaz má jen malou váhu, ale i tak jsem si ho poznamenal.“
„Sotva chápu, kam vaše otázky pošťákovi směřovaly,“ poznamenal pan Warden poněkud strnule. „Slečna Wardenová, jak jsem přesvědčen, neměla žádné korespondenty, s nimiž bych se neznal. Byla vychovávána doma, pod pečlivým dohledem, a nikdy nikde nebyla bez paní Wardenové nebo beze mě. Pokud z toho vyvozujete, že existovala nějaká neznámá náklonnost, je taková domněnka zcela nepodložená. Mám všechny důvody se domnívat, že náklonnost mé dcery byla věnována, a to s mým souhlasem, velmi milému mladému příteli a sousedovi.“
„To všechno vím, pane. Opravdu si myslím, že vy ani nikdo jiný mi v této věci nemůže říci téměř nic. Není tu muže ani ženy, které bych neproklepl do hloubi duše, nevyptával se jich a nekladl jim křížové otázky na všechny myslitelné způsoby. Mám tady v kapse mapu, kterou jsem si sám nakreslil a která obsahuje všechna pole a řeky, všechna stinná zákoutí a prohlubně v okruhu třiceti mil. Mám také adresář se jmény, věkem, povoláním a domácností všech lidí v téže oblasti. Teď už nezbývá mnoho udělat.“
„To mi neříkejte,“ vykřikne pan Warden vzrušeně, vyskočí na nohy a přechází po místnosti, „neříkejte mi, že vaše práce tady skončila a že za tři týdny práce není žádný výsledek. Nenechte mě, prosím dostat se, do naprostého zoufalství. Opravdu neexistuje žádná naděje, byť jen nepatrná – žádná rada, kterou byste mi mohl dát?“
Detektiv mlčel.
„Pakliže nezemřela, stalo se jí něco horšího než smrt,“ sténá ubohý otec a zakrývá si tvář rukama, „lepší smrt než potupa.“
Chvíli oba mlčí; pak se pan Warden pomalu vzpamatovává a ptá se: „A jakou máte radu, pane Hille? Dejte mi ji v každém případě.“
„Prostě čekat, pane; v současné době se nedá nic víc dělat. Vyčerpali jsme všechny teorie, sledovali jsme všechny stopy a vyslechli všechny svědky. Jestli jsou v té věci komplicové, moje přítomnost tady je postaví do pozoru, a dokud tu zůstanu, nic se neprovalí; až odejdu a věci se uklidní do obvyklých kolejí, jsem si jistý, že někdo prozradí sám sebe, aniž by to tušil. Opakuji, vyčkejte; a jakmile se ve vás probudí sebemenší podezření, spojte se se mnou a já vám poradím, jak nejlépe budu umět.“
„Počkejte!“ zasténá pan Warden, „to nemyslíte vážně, že se věci uklidní do obvyklého běhu; není možné, aby člověk mohl po tom všem prožít život bez mučení a napětí? Copak se nedá naprosto nic – udělat, než nás opustíte?“
„Jen jednu věc, a tu s vaším svolením udělám hned. S muži z vaší domácnosti jsem se docela dobře poznal a vím, co by mohli nebo nemohli udělat, ale u žen si tak jistý nejsem. Jestli mi dovolíte, pozvu sem postupně všechny vaše služebné a důkladně je podrobím výslechu. Možná se vám, pane, bude zdát, že kladu spoustu nepodstatných otázek, ale zatímco se vyptávám, sleduji a zaznamenávám, a podotýkám, že se nenajde nikdo, kdo by měl špatné svědomí a zatajil ho před mým zrakem.“
Pan Warden zazvoní na zvonek a dá příkaz lokaji, který ho předá hospodyni, jež okamžitě svolá všechny služebné z domácnosti, aby postupně předstoupily před svého pána a detektiva. Pan Hill žádá, aby hlavní hospodyně zůstala po celou dobu v místnosti.
„Možná bude nutné,“ vysvětluje, „se na vás čas od času obrátit, pokud jde o pravdivost či nepravdivost některých výpovědí.“
Nejprve vstoupí pomocnice z kuchyně, které mají rudé tváře, neboť se velmi stydí. Pan Hill se na ně podívá, prohlédne si je skrz naskrz a spokojí se s tím, že si prostě poznamená jejich jména, věk a postavení v domácnosti pana Wardena. Kuchařky jsou téměř stejně rychle propuštěné a mezi odchodem jednoho služebnictva a příchodem druhého se oči pana Hilla věnují pečlivému zkoumání starší hospodyně a adresuje jí různé přátelské poznámky.
Služebné procházejí mnohem delší prohlídkou; jedna dívka zrudne, druhá zbledne. Jedna odpoví špatně a pan Hill ji pokárá; druhou odhalí hospodyně při úmyslném lhaní a okamžitě ji přiměje, aby řekla pravdu. Nakonec jsou však propuštěny a detektiv se obrací na hospodyni a ptá se, kde je služebná slečny Wardenové.
„Musím se za ni omluvit, pane,“ odpoví hospodyně, „ubohé děvče dostalo asi před hodinou silnou bolest hlavy a šlo si lehnout do svého pokoje. Věřím však, že za ní mohu odpovědět na všechny otázky, které byste jí chtěl položit.“
“Asi před hodinou,” zamyslel se pan Hill, “právě když byl vydán rozkaz k přehlídce služebnictva.” Pak se nahlas zeptá hospodyně: „Trápí tuto mladou osobu často prudké bolesti hlavy, paní Nesbittová?“
„Ach, pane, to ne,“ odpoví paní Nesbittová, „nikdy předtím jsem ji neznala takhle vzatou, ale vidíte, že jsme se v poslední době všichni takhle rozrušili, pane. Proboha, takové rozrušení!“ a stará dáma se kradmo podívá na svého pána.
„Chápu, paní Nesbittová, chápu,“ řekl soucitně pan Hill. „Přesně na to myslím. Vyřídíte ode mě laskavě vzkaz té mladé dámě? Řekněte jí, že jí chci jen formálně položit jednu nebo dvě nedůležité otázky ohledně jejích povinností atd. jako služebné slečny Wardenové, ale musím na ně dostat odpovědi z jejích vlastních úst. Pokud jí to bude vyhovovat, půjdu s vámi do jejího pokoje, ale v každém případě ji musím vidět.“
Paní Nesbittová ihned odchází na svou pochůzku a po deseti minutách prodlení se vrací se služebnou, dívkou s kulatým obličejem a drobnou postavou, která je na své postavení poněkud módně oblečena a s projevem noblesy a důstojnosti zjevně kopíruje styl své mladé paní. Pan Hill si zachovává nedbalou zdvořilost, velmi lituje, že ji musel vyrušovat, a doufá, že se brzy uzdraví. Mezitím se jeho pohled upírá na její tvář a po celou dobu krátkého rozhovoru se ani jednou od ní neodtrhne.
„Jak se jmenujete, prosím?“ zeptá se.
„Lucy Williamsová,“ odpoví dívka, chvějící se a rozechvělá pod jeho upřeným pohledem.
„Žijí vaši rodiče, slečno Williamsová?“
„Ne,“ odpoví krátce, „nemám žádné příbuzné.“
„Ani bratra,“ podiví se, „který byl kdysi hajným na panství na druhé straně Dunwiche a který později odplul do Ameriky?“
Dívka se naprosto zhroutí a propukne u ní příval slz. „Jak se mě opovažujete takhle vyslýchat?“ zeptá se rozzlobeně. „Co víte o mém bratru Tomovi? Může být klidně mrtvý a pohřbený, mně na tom nezáleží.“
„O vašem bratrovi Tomovi toho vím jen velmi málo, slečno Williamsová, kromě toho, že vašim rodičům způsobil mnoho starostí. Vlastně jim zlomilo srdce, když byl jejich syn propuštěn ze zaměstnání, protože byl obviněn ze spiknutí s pytláky, kteří chtěli okrást jeho pána. Chci se však zeptat ještě na jednu věc. Víte nebo jste slyšela něco o svém bratrovi od jeho návratu do této čtvrti? Myslím, že 15. srpna ráno byl viděn nedaleko tohoto domu.“
Dívka znovu vášnivě vzlykla a tentokrát se obrátila na pana Wardena.
„Dovolíte, pane, abych byla ve vaší přítomnosti takto vyslychána?“ dožaduje se. „Přísahám a prohlašuji, že od té doby, co jsem ve vašich službách, jsem byla vždy čestnou a věrnou služebnicí; nikdy jsem nikomu neublížila slovem ani skutkem. Vždycky jsem…,“ zde další příval slz.
„Uklidni se Lucy,“ vybízí ji pan, „nikdo proti tobě nevznáší žádné obvinění.“ Pak se obrátí k detektivovi: „Není možné se této otázky vzdát, pane Hille?
Taky si myslím, že zacházíte příliš daleko.“
„Vzdám se jí s velkou radostí, pane, a pokud jde o to, nevidím důvod, proč rozhovor prodlužovat. Slečno Williamsová, rozhodně bych vám doporučil, abyste se v klidu vyspala ve svém pokoji, to vám prospěje víc než cokoli jiného.
Dobré ráno, paní Nesbittová, jsem vám velmi zavázán za čas, který jste si pro mě udělala.“ Zdvořile otevře dveře hospodyni, která stále vzlykající dívku vyvede z pokoje.
Pak se mužovo chování zcela změní. Prudce se otočí k panu Wardenovi. „Dávejte na tu dívku pozor, pane; neprošel jsem většinu života mezi lumpy všeho druhu, abych nepoznal provinilou tvář, když ji vidím. Ta dívka něco tají, ale co, to si teď nedokážu představit. Věřte mi, že do čtrnácti dnů udělá jednu ze dvou věcí: buď požádá o povolení odejít kvůli nedostatku práce v domě, nebo uteče. Myslím, že to druhé, podle toho, jakou nerozhodnost a nedostatek nervů dnes ráno projevila, ale jistý si nejsem. Mohu jen zopakovat radu, kterou jsem vám už dal, pozorujte a čekejte, a jakmile se ve vás probudí podezření, spojte se ihned se mnou.“
Detektiv se rozloučí, a když ho koně pana Wardena rychle dopraví po hlavní silnici do Dunwiche, vážně zavrtí hlavou a zamumlá: „Tohle je špatná věc a obávám se, že přijdou ještě horší. Nikdy předtím jsem nebyl tak převelice v rozpacích, nevidím v té věci žádný posun, můžeme však jen přihlížet a čekat.“
překlad a úprava : Nikola Bílá
Přidejte odpověď